Září 2014

Poetry

20. září 2014 v 15:04 | Blink

Bez ducha a bez duše

10. září 2014 v 23:44 | Blink
Znáte ten pocit když se probudíte a zdá se vám, že svět nemá barvu? Já jo. A všechno je černobílý - ne, ani to ne. Všechno je bezbarvý. Je to divnej trans. Tyhle rána sou vůbec nejvíc psycho. První dvě hodiny co jsem vzhůru nepromluvim slovo, kolem lidí jen tak proplouvám a když na mě mluvěj, odpovídam pohledem. Nebo nepoledem. Jsem pak na sebe naštvaná, že se tak chovám, chudáci lidi kolem mě si to nezasloužej. Už si možná zvykli.

Každý ráno před školou na zaflusanym sídlišti. Občas se mi podaří vysomrovat od někoho cigaretu, ale nikdy jí nevykouřim. Nechávám si tyhle věci na potom. Skelný pohledy.
Ach bože, jak já to nenávidim. Ta rutina mě ubíjí.

Chvíli sem uvažovala, že na aukru kopim bronzovou bustu Stalina za dvě stovky. Myslim, že bych ho odnesla do Ikey a umístila třeba do umyvadla v koupelně. Nebo bych mu mohla ušít ňákou hustokrutou kápi a strašit s nim turisty na kampě. Nebo mu přebarvit ksicht na růžovo a věnovat ho na charitu. Jenže já sem prostě tak strašně chudá, že nemam ani ty dvě stovky.

Na blog už se zase nejde přihlašovat, normálně by mě to asi vůbec nezajímalo, ale zrovna teď, když už jsem se konečně odhodlala udělat tu poslední tečku tam, mě to naštve. Takhle to musim odložit na neurčito, což skoro jistě znamená, že si to do tý doby rozmyslim.

Chci zkusit zase víc malovat, na velkej formát. Našla jsem teď fakt super velký papíry a sololitový desky, všechno to na mě čeká, připravený na stojanu. Mám dokonce i skicy (jo já vim že to má bejt s měkkym íčkem, ale už vám upřímně seru na tyhle nesmyslný pravidla. mě to prostě dává smysl takhle!), nápady v hlavě, celý vymyšlený kompozice, barevný schémata. Fakt stačí sebrat čas a náladu a pustit se do toho. Stejně z toho ale asi vyleze zase jenom hnus.

Víte co je úžasný na blogování tímhle stylem? Všechny myšlenky, všechny nápady, všechno můžu hned vyblejt a sdílet. Nemusim čekat až se vize zrealizuje, že až to bude hotový a připravený na ultradobrej a kvalitní článek, tak to zveřejnim. Teď si teprve uvědomuju kolik skvělejch myšlenek takhle skončilo v zapomnění.

Hej lidi, poselství pro dnešní den: Poslouchejte Spotify. A milujte se.

První skok

3. září 2014 v 21:49 | Blink
Moje blogová kariéra mi začíná připadat prázdná. Po těch letech (ironie?) seriózních recenzí a článků s hodnotnym obsahem jsem unavená. A tak sem si řekla, proč prostě nezkusit psát klasickej vyblejvací blog? Možná k tomu mám skrytý sklony... Prostě jednoduchej blog, na nic si nehrát, nic nepředstírat. Aspoň tak to chci vidět já.

V poslední době nějak začínám ztrácet povědomí o tom, kdo vlastně jsem. Škola mě sere, jak se dalo očekávat. Nejhorší sou na tom ty lidi, spolužáci, učitelé a vůbec všechno. Nenávidim je. Celá ta instituce je plná pokryteckejch stupidních ksichtů. A mě je z toho prostě akorát na blití.

Čím dál víc mě to táhne na místa, kde nic takovýho neexistuje. Žádný pravidla a předsudky. Žádný zábrany.

Potkala jsem na jedný akci v Praze Násilníka. Blbý, že mi to došlo až druhej den. Taková promarněná šance no. Takhle to zůstalo u jednoho cíga a slíbenýho hulení, který pak nějak nebylo. Aspoň že si to pamatuju že. Divný bylo, že vůbec nebyl násilnej, ani sprostej, ani agresivní ani nic prostě, jak by dalo tak trochu čekat. Vlastně byl dost milej. Pěkný setkání.

Krom toho jsem našla pod postelí keramickou buvolí hlavu. A nějak se mi vybavuje, jak jsem ji před hooodně lety plácala dohromady. Vypadá dobře - je taková surová a neopracovaná, trochu psycho. A ty rohy! Je dobrý vědět, že jsem tyhle sklony měla už jako dítě. Trochu mě to uklidňuje. Bude skvělá, mám s ní velký plány.

Ještě bych něco napsala k tomuhle blogu. Chci tady být volná, je to něco co jsem dlouho ve psaní chtěla a moje předchozí působiště mi k tomu už nedává prostor. Nevím, jestli to vydrží, whatever... Nechci tady nic, co by mě omezovalo. Chci všechno vyblejt. A taky by to mohlo číst pokud možno málo lidí.

Tak na první článek už je to docela okej, ne? Napište mi, jestli vás tyhle dementní kecy vůbec baví číst. Ráda bych napsala, že to píšu jenom pro sebe, bohužel právě teď si ničim nejsem jistá. Takže tak. Čau.