Bez ducha a bez duše

10. září 2014 v 23:44 | Blink
Znáte ten pocit když se probudíte a zdá se vám, že svět nemá barvu? Já jo. A všechno je černobílý - ne, ani to ne. Všechno je bezbarvý. Je to divnej trans. Tyhle rána sou vůbec nejvíc psycho. První dvě hodiny co jsem vzhůru nepromluvim slovo, kolem lidí jen tak proplouvám a když na mě mluvěj, odpovídam pohledem. Nebo nepoledem. Jsem pak na sebe naštvaná, že se tak chovám, chudáci lidi kolem mě si to nezasloužej. Už si možná zvykli.

Každý ráno před školou na zaflusanym sídlišti. Občas se mi podaří vysomrovat od někoho cigaretu, ale nikdy jí nevykouřim. Nechávám si tyhle věci na potom. Skelný pohledy.
Ach bože, jak já to nenávidim. Ta rutina mě ubíjí.

Chvíli sem uvažovala, že na aukru kopim bronzovou bustu Stalina za dvě stovky. Myslim, že bych ho odnesla do Ikey a umístila třeba do umyvadla v koupelně. Nebo bych mu mohla ušít ňákou hustokrutou kápi a strašit s nim turisty na kampě. Nebo mu přebarvit ksicht na růžovo a věnovat ho na charitu. Jenže já sem prostě tak strašně chudá, že nemam ani ty dvě stovky.

Na blog už se zase nejde přihlašovat, normálně by mě to asi vůbec nezajímalo, ale zrovna teď, když už jsem se konečně odhodlala udělat tu poslední tečku tam, mě to naštve. Takhle to musim odložit na neurčito, což skoro jistě znamená, že si to do tý doby rozmyslim.

Chci zkusit zase víc malovat, na velkej formát. Našla jsem teď fakt super velký papíry a sololitový desky, všechno to na mě čeká, připravený na stojanu. Mám dokonce i skicy (jo já vim že to má bejt s měkkym íčkem, ale už vám upřímně seru na tyhle nesmyslný pravidla. mě to prostě dává smysl takhle!), nápady v hlavě, celý vymyšlený kompozice, barevný schémata. Fakt stačí sebrat čas a náladu a pustit se do toho. Stejně z toho ale asi vyleze zase jenom hnus.

Víte co je úžasný na blogování tímhle stylem? Všechny myšlenky, všechny nápady, všechno můžu hned vyblejt a sdílet. Nemusim čekat až se vize zrealizuje, že až to bude hotový a připravený na ultradobrej a kvalitní článek, tak to zveřejnim. Teď si teprve uvědomuju kolik skvělejch myšlenek takhle skončilo v zapomnění.

Hej lidi, poselství pro dnešní den: Poslouchejte Spotify. A milujte se.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kika Kika | E-mail | Web | 23. září 2014 v 19:16 | Reagovat

Ty dny znám. Nejhorší je ta rutina, ten stereotyp, ta šeď. Nesnáším to, dala bych pak cokoliv, aby mě to z toho vytrhlo. Nevytrhlo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama