Listopad 2014

Takovej pěknej den

15. listopadu 2014 v 22:47 | Blink
Kradu z poličky v kuchyni Olwexyu. Ale stejně nikdy nezabírá.

Kradu z poličky černej sprej, ale ten pocit viny ze sebe nedostanu. Chci se pod tou černou barvou schovat, schovat se v ní a splynout s černym asfaltem, zabalit se do krabičky od černejch kamelek a nechat někoho ať tu krábu hodí z mostu do proudu, rozplynout se v mlze co se převaluje nad rozsvícenym Václavákem a omotávat se okolo Žižkovský věže, změnit se se ve světelnej proud...

Čtu si Oppenheimerův proslov z roku 1965 a přemejšlim o smrti. Přemejšlim o lidstvu a cejtim se jako nejhorší pokrytec světa.

Asi teď prostě chci jenom skákat po stolech a šlapat ve střepech a řvát na hlas jak je mi fajn. Nebo si připadat jako ve filmu, když scházim sluncem zalitou loukou dolů ze svahu a jenom sleduju zapadající slunce za horizontem a cejtim se tak živě jako nikdy. Přivírám před tim víčka a cejtim štěstí, který nikdy nebude větší.

Ale přetrvává otupělost.

Je mi zle a nevim jak ven

9. listopadu 2014 v 21:12 | Blink
Ležim sama ve tmě. Teda - sama nejsem. Společnost mi dělaj ty dva. Ale to znamená že sama sem. Sama víc než kdy jindy, víc než když si v půl jedný v noci vylezu na Most Inteligence a tam si brečim do rukávu. O dost víc sama. Bezmocná cokoli udělat, jenom ležet a snažit se neslyšet. Nemoct se ani pohnout, jenom si prostě přát aby to už přestalo. Zavírat před tmou oči jako by to mohlo pomoct. Schovávat si hlavu. Zacpávat si uši.

Nic z toho nepomůže.

Nic z toho nepomůže a já se prostě cejtim jako kus hovna. Odkopnutá. Protože na mě nezáleží. Nezáleží kurva na tom, že ležim o metr dál, že taky žiju, dejcham, že taky cejtim.

Možná že kdybych byla jiná, kdybych zvládla být sama sebou, najít tu rovnováhu, tu jistotu sama v sobě, možná by to takhle vůbec nemuselo bejt. Možná bych byla vyrovnanej a sebejistej člověk, kterej se tmy nebojí, kterej se nebojí sám sebe. Kterej se nebojí říct Já taky žiju.

Je mi ze mě špatně. Potácim se v hroznejch depresích a prostě nevim jak ven. Nevim kdo sem a nevim co chci bejt. Je mi jenom zle sama ze sebe. Je mi zle. Zle. Ty věci co se děly poslední dny to prostě jenom nastartovaly, protože to co sem zažila mě jenom donutilo si tohle všechno uvědomit. Jsem smutná, jo sem hodně smutná a je mi kurva zle.

A nejhorší na tom všem je, že to nedokážu nikomu říct. Ani mojí nejlepší kamarádce, osobě, který důvěřuju víc než sama sobě. Protože tohle mezi nás staví bariéru, kterou nechápu a neumim odstranit. Bojím se, že když jí tohle všechno vybliju pod nohy, jenom jí to ublíží. Nechci aby kvůli mě čehokoli litovala, protože já bych se na jejím místě zachovala úplně stejně. Já jsem ta, co trpí přehnanou sebelítostí, nedostatkem sebevědomí a zasranym akné na ksichtě. To sem já. A proto si za to můžu sama.

To ale furt nic nemění. Protože je mi furt zle. Strašně zle.

Včerejší strach

2. listopadu 2014 v 2:43 | Blink
Ve sprchovym koutě, teče voda ledová a ty si pěknej dezolát.

Kdyby nebylo půl třetí v noci a mě se právě nestala ta divná příhoda, která vlastně vůbec nebyla divná, spíš strašně zoufalá, asi bych sem nepřišla blejt. Jenže se to prostě zase jednou seběhlo a já mám chuť to ze sebe dostat. Podhrabat se pod nánosem prachu a rozkašlat se z toho jak se rozvíří. Teda ne že bych už nekašlala i tak dost.

Potloukám se po Holešovicích a sbírám flašky od piva. Jsem pěknej dezolát. Jo, jo. Hm. Ten pocit když vám naplno dojde že ste v prdeli. A to je pak volba mezi povlečním se zebrama, okousanym klíčem, přítelem na telefonu, prohořelejma botama a italskejma pralinkama. Jo, italský pralinky vyhrály. Jedinej důvod proč teď píšu.

Umřela. Bylo jí skoro sedumnáct. Takhle zblízka jsem na smrt ještě nekoukala. Vzalo mě to, ne moc, asi ne dost. Asi bych to nikomu neřekla nahlas, od toho je vlastně blog žejo, ale já dost přemejšlela. O smrti. Došlo mi, jak moc je skutečná, jak moc blízko a jak moc pravděpodobná. Řekla bych, že se bojim. Je ještě moc věcí co potřebuju stihnout. Dost. Řekla bych, že sem přehnaně paranoidní ať jde o cokoli.

Pod kaštanem. tam co je ta cukrárna, která je v noci zavřená a přes den otevřená, četla Gellnera, počítala kostky v chodníku a pak se vyspala s číšníkem.

Zajímalo by mě, kdy se tohle stalo. Nevim co se sebou.