Prosinec 2014

Bubák

30. prosince 2014 v 20:25 | Blink
Sebedestruktivní program, jo vždycky je fajn. Timhle hezkym heslem by se daly shrnout moje poslední dny. Aneb šílená krasojízda z příšernym koncem, ošklivou kocovinkou a ještě poškrábanější psychikou, jejíž výsledkem je naprosto upřímný a samozřejmě úplně absurdní rozhodnutí přestat kouřit a pít. Jakože uvidíme zítra.

Ale dneska sem najela na zdravej životní styl aby se neřeklo. Už žádná sekaná v housce, grena s rumem či velbloudí stejky. Odteď jedině skořicový teplý mlíko ve tři ráno v temný kuchyni a křen a pórek a ananas a makrela. Jo.

Buben je prej nejstylovější pražkej klub. Haha, to sem se dočetla na jednom blogu, což je vlastně docela fajn vědět. Protože já si z toho slavnýho Bubnu pamatuju asi tak pánský záchody a jednu dlažební kostku. A pak hodně obličejů a jednu občanku co nebyla moje. A taky indigo.

Rok 2014 byl neobyčejnej rok. Stalo se toho hrozně moc. Vím, že píšu až moc v náznacích, ale já tyhle věci nemůžu pojmenovat přímo. Na to se až moc bojim. Stačí teda napsat hrozně moc?

A těšim se na 2015. Snad.


melancholní mi tu hraje

21. prosince 2014 v 23:26 | Blink
Jsem rozpolcená osoba. Divná existence, ve který se nevyznam, to sem já. Typickej příklad by mohla bejt třeba moje až nechutně nevyzpytatelná psychika, která se vyznačuje možná potencielně chorobnou rozpolceností emoční zatíženosti. Abych to shrnula - jednou sem si do deníku napsala, "Možná že fakt nejsem psychicky v pořádku. Možná bych měla jít k psychologovi. Pocity hroznejch depresí se střídaj s náladama absolutních a nepochopitelnejch návalů extrémního štěstí, snad naprosto bez důvodu. Myslim, že nějaká kontrolka v mym mozku, co má tohle regulovat se možná porouchala." Nevim co si o tom myslet a to hlavně proto, že sem to samozřejmě psala právě v jednom z těch depresivních stavů. Problém je v tom, že nevim, do jaký míry je tohle v období nějaký puberty vlastně normální. A jestli to normální neni, tak nevim ani jestli to nenormální je. V každym případě mě to neni příjemný.

Můj deník, to je mimochodem taky čim dál tim větší zábava, hehe. Napsala sem si tam třeba tohl moudro:

Jsem naivní a hloupá
a ze všeho nejmíň
rozumim tomu
čemu rozumět chci

Občas mě až fascinuje co můj mozek všechno nezvládne vymyslet. Je to tak hrozná pravda až se jí bojim. Jsem neskutečně blbá, nechám se ovlivňovat naivníma představama mýho mozku a hledam něco tam, kde nic neni, nechám ostatní aby si s mojí blbou naivitou hráli a mohli ze mě pak mít srandu. A pak mě bolí když spadnu, bolí mě když si uvědomim jak hloupá sem byla, ale hlavně jak hloupá pořád sem, protože tomu pořád věřim. A uvědomim si, jak sem malá a malá. Gellner tomuhle rozuměl.

Taky už zase čtu Bukowskiho - pořád tu stejnou knížku co se menuje příběhy obyčejného šílenství. Rozečetla jsem to někdy v září a od tý doby ležela někde sama, až teď mě to nějak zase popadlo. Nevim proč, ale určitě to něco znamená. Bukowski byl génius.

Ve středu sem navštívila stav bestiálního štěstí, koncert Vypsaný fiXy v Lucerně bylo snad to nejlepší co sem kdy zažila a bylo to opravdový. Bylo to ztělesnění radosti v každym momentu, v divoký euforii rozančenýho kotle, ve vzduchu nasycenym vůní potu a cigaret, v Márdího hlasu, v úsměvu každýho jedinýho člověka, v pocitu beztíže když mě nesly stovky rukou, v jeho úsměvu.

Začínam bejt expert na noční linku tramvaje číslo 52. Jo a taky pozor, u vjetnamců ve Vodičkově už maj půl roku ty stejný hnusný maliny co furt vypadaj čerstvě, nepochybně sou nějaký nabalzamovaný. Něco jako posmrtnej život Egypťanů.

Ve tři ráno se plahočíme po Václaváku - kolem jenom bezďáci, kurvy a podivný existence. Chci si šáhnout na Remedios, ale nebe je moc daleko, země je moc blízko a já nemam ani křídla ani žlutej meloun, jenom strašně divnou náladu a šroub v uchu.

Tak nějak se protloukam životem, za tři dny sou Vánoce, ale mě je letos z nějakýho důvodu z Vánoc akorát na blití, vůbec je necejtim přicházet, možná bych byla radši, kdyby vůbec nebyly a já se nemusela setkávat s pohledem na nechutný dekorace, natěšený paničky s nákupníma taškama a křečovitý úsměvy lidí.

Moje Vánoce už byly a další přídou prostě tehdy, až bude čas - možná zítra, možná za týden, za měsíc. Možná až tehdy, až se mi splní to moje neskutečně naivní a hloupoučký přání který sem se málem ani neodvážila vyslovit nahlas. Ostatně, to loňské se splnilo taky, a tak budu čekat.

Milovat je umění

2. prosince 2014 v 14:42 | Blink
Věc se má tak, že na tenhle blog píšu jenom když mi je blbě. Když je špatnej svět okolo. Když mám depresi. Když jsem na sebe naštvaná. Proto je to Vyblejvací blog, žeano. Blejt se vám totiž fakt chce jenom tehdy, když je vám blbě.

O těch zlejch věcech se totiž píše mnohem mnohem líp.

Ale někdy si říkám že je to škoda. Že je to nefér k tomuhle místu, zaplňovat ho jenom negativníma věcma, nechat ho topit se v tý záplavě černoty která ze mě někdy vychází. Chci taky někdy napsat něco hezkýho. Ale když mě něco hezkýho napadá, nevzpomenu si na svůj Vyblejvací blog. Protože je mi dobře. Je mi fajn.

A tak napíšu něco hezkýho aspoň teď.

Zapsala jsem se na kurzy kreslení. Konečně po dlouhý době mám pocit, že dělám něco správně, že dělám něco pro svojí budoucnost. Chci zase najít něco co mě bude naplňovat. Mám z toho zkrátka dobrej pocit. A myslím, že je to něco, co chci dělat navždycky.

Mám na tomhle světě lidi, který mě maj rádi, maj mě rádi hrozně moc a já jsem za to šťastná. Možná si to neuvědomuju moc často, ale jsem vážně šťastná že těch pár lidí mám, protože to oni mě často držej nad vodou.

Žiju neobyčejnej život. A jakkoli to někdy může bolet, vím že to stojí za to. Že žiju tak jak žít chci, bez ohledu na to co si může kdokoli myslet, bez ohledu na to, co si můžu myslet já sama o roky dopředu nebo dozadu. Vím prostě, že teď taková jsem. Na ničem dalším mi nezáleží.

Nemám ráda zimu. Má to víc důvodů; promáčený boty, vymrzlý školní třídy, omrzlý prsty nebo propálený rukavice - podle toho co je pro vás osobně menší zlo. Ale zima může být i krásná. Jako dneska když jsem šla tím zmrzlým světem domů, a každá maličkost mě zmrazila v úžasu svou křehkou krásou. Orampouchované římsy, auta, popelnice, stromy pokryté ledovou krustou vypadají jako ze skla, omrzlá tráva, která se vám láme pod nohama, ostnatý drát nad zdí, nyní zcela neškodný, pokrytý ledem.

Mějte rádi svět, a mějte rádi hlavně sami sebe.