melancholní mi tu hraje

21. prosince 2014 v 23:26 | Blink
Jsem rozpolcená osoba. Divná existence, ve který se nevyznam, to sem já. Typickej příklad by mohla bejt třeba moje až nechutně nevyzpytatelná psychika, která se vyznačuje možná potencielně chorobnou rozpolceností emoční zatíženosti. Abych to shrnula - jednou sem si do deníku napsala, "Možná že fakt nejsem psychicky v pořádku. Možná bych měla jít k psychologovi. Pocity hroznejch depresí se střídaj s náladama absolutních a nepochopitelnejch návalů extrémního štěstí, snad naprosto bez důvodu. Myslim, že nějaká kontrolka v mym mozku, co má tohle regulovat se možná porouchala." Nevim co si o tom myslet a to hlavně proto, že sem to samozřejmě psala právě v jednom z těch depresivních stavů. Problém je v tom, že nevim, do jaký míry je tohle v období nějaký puberty vlastně normální. A jestli to normální neni, tak nevim ani jestli to nenormální je. V každym případě mě to neni příjemný.

Můj deník, to je mimochodem taky čim dál tim větší zábava, hehe. Napsala sem si tam třeba tohl moudro:

Jsem naivní a hloupá
a ze všeho nejmíň
rozumim tomu
čemu rozumět chci

Občas mě až fascinuje co můj mozek všechno nezvládne vymyslet. Je to tak hrozná pravda až se jí bojim. Jsem neskutečně blbá, nechám se ovlivňovat naivníma představama mýho mozku a hledam něco tam, kde nic neni, nechám ostatní aby si s mojí blbou naivitou hráli a mohli ze mě pak mít srandu. A pak mě bolí když spadnu, bolí mě když si uvědomim jak hloupá sem byla, ale hlavně jak hloupá pořád sem, protože tomu pořád věřim. A uvědomim si, jak sem malá a malá. Gellner tomuhle rozuměl.

Taky už zase čtu Bukowskiho - pořád tu stejnou knížku co se menuje příběhy obyčejného šílenství. Rozečetla jsem to někdy v září a od tý doby ležela někde sama, až teď mě to nějak zase popadlo. Nevim proč, ale určitě to něco znamená. Bukowski byl génius.

Ve středu sem navštívila stav bestiálního štěstí, koncert Vypsaný fiXy v Lucerně bylo snad to nejlepší co sem kdy zažila a bylo to opravdový. Bylo to ztělesnění radosti v každym momentu, v divoký euforii rozančenýho kotle, ve vzduchu nasycenym vůní potu a cigaret, v Márdího hlasu, v úsměvu každýho jedinýho člověka, v pocitu beztíže když mě nesly stovky rukou, v jeho úsměvu.

Začínam bejt expert na noční linku tramvaje číslo 52. Jo a taky pozor, u vjetnamců ve Vodičkově už maj půl roku ty stejný hnusný maliny co furt vypadaj čerstvě, nepochybně sou nějaký nabalzamovaný. Něco jako posmrtnej život Egypťanů.

Ve tři ráno se plahočíme po Václaváku - kolem jenom bezďáci, kurvy a podivný existence. Chci si šáhnout na Remedios, ale nebe je moc daleko, země je moc blízko a já nemam ani křídla ani žlutej meloun, jenom strašně divnou náladu a šroub v uchu.

Tak nějak se protloukam životem, za tři dny sou Vánoce, ale mě je letos z nějakýho důvodu z Vánoc akorát na blití, vůbec je necejtim přicházet, možná bych byla radši, kdyby vůbec nebyly a já se nemusela setkávat s pohledem na nechutný dekorace, natěšený paničky s nákupníma taškama a křečovitý úsměvy lidí.

Moje Vánoce už byly a další přídou prostě tehdy, až bude čas - možná zítra, možná za týden, za měsíc. Možná až tehdy, až se mi splní to moje neskutečně naivní a hloupoučký přání který sem se málem ani neodvážila vyslovit nahlas. Ostatně, to loňské se splnilo taky, a tak budu čekat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama