Únor 2015

Apatie

24. února 2015 v 19:34 | Blink
Sirup proti kašli značky Delsym.

Ničí mě to, tyhle dny bez kontaktu se světem.

Ale vlastně ne. Neničí. Vůbec. Právěže. Nedělá to nic. Je to jenom apatie. Nicnedělání, uzavřenej kruh podivný nemohoucnosti.

Olivy sýr a zmrzlina

21. února 2015 v 19:18 | Blink
Mám sucho v ústech. Kluk naproti cumlá sójovej suk, kousek vedle zas chlápek balí cigáro. Z všeobjímajícího asfaltu sálá horko posledních dní. A já nevim co tady kurva dělam, jak sem se sem dostal, na tohle podivný parkoviště za neznámou benzínkou. Ten kluk se sójovym sukem mě znepokojuje, sedí si tam, houpe nohama a cumlá ten pitomej suk, z nějakýho důvodu mám pocit že mě sleduje. Potřebuju vodu, mám sucho v ústech. A bolí mě hlava, sakra bolí mě hlava. Jako střep, takovou tou zdevastovanou bolestí. Poprvé od chvíle co jsem při vědomí si uvědomuju svůj zjev. Mám poblitý džíny, celkem natrženou košili a dost možná zaschlou krev na límci od košile, pokud ty tmavý cákance identifikuju správně. Rozostřuje se mi vidění. Donutím nohy k pohybu, snažím se kluka ignorovat a šoupám nohama směrem k benzínce. U dveří polekaně zastavím - celá budova benzínky je prázdná, vymlácený okna, vrstva suti na podlaze. Zprudka se otočím - cizí kluk i chlápek zmizeli, jakoby tam ani nikdy předtím nebyli. Poděšeně se rozběhnu kolem benzínky ale po klukovi a chlápkovi ani stopa. A co víc - širokodaleko se rozprostírá jenom sežehlá poušť, vyschlá hlína a prach pohlcující všechno kolem. A uprostřed toho je tenhle asfaltovej čtvereček, s benzínkou co nenabízí žádnej benzín. A pak ještě já s myslí bez sebe. Jsem v koncích. Mam žízeň. Strašnou žízeň. Umřu tady? Nemám sílu. Prosím, že je to jen halucinace? Bože, už nikdy nebudu pít. Bolí mě hlava. Fakt tady umřu? Takový sucho.

Nikotin & Bakterie

18. února 2015 v 22:01 | Blink
Proplouvat světem. Přeju si aby mi bylo dobře.

Čtu si životopis Kurta Cobaina. Mám ráda životopisy, občas. Mám tím na mysli, že životopisy - prostě dávaj možnost nahlédnout na tu osobnost z různejch stran, možná trochu víc ji pochopit ikdyž v případě Cobaina se o nějakém pochopení asi nedá mluvit. On byl zkrátka vyjímečně vzdálený, nepochopitelný, neuchopitelný, což ve svém jádru vede k hrůznému osamnění duše. Ale ona je prostě pravda že byl muž několika stran. Aspoň podle téhle knížky teda, na mě dělá ten dojem člověka který byl nesutečně rozpolcený ve svém nitru a to už v dětství. Na jednu stranu třeba přinesl přes celé město neznámé chovatelce umírajícího ptáčka s prosbou aby ho vyléčila - a jak to v rozhovoru vylíčila je nanejvýš dojemné - na stranu druhou byl schopný chladnokrevně zabít sousedovi kočku tím že ji zaživa pověsil do komína. A to je na tom tak ohromujícně děsivý - ta citlivá duše kloubící se s výsměšným sadismem v jedné osobě. Ale dost mých ubohých pokusů o popsání čehokoli co mi během čtení toho životopisu prolítává hlavou. Nemá to cenu. Kurt nejde takhle popsat do několika odstavců. On byl vážně génius a snažit se ho jakkoli posat je čistý rouhání.

Sny. Sny sou škůdci, přilepěj se na mozek ani o tom nevíte a pak vyplouvaj v ty nejhorší chvíle. Štěstí je jenom to, že byla tma, ale ten tlak všech těch emocí byl tak strašně silnej, a hlavně se nedržel jenom v mojí hlavě. To je na tom asi nejhorší. Ach panebože, myslím si, že kdybych v ty chvíle byla plně při smyslech, kdyby můj mozek byl schopnej kalkulovat, registrovat a zpracovávat všechny ty emoce, že bych se z toho dooopravdy prostě zbláznila, že by mi asi musela prasknout hlava. Aspoň to říkala Víla, řikala že o mě měla vážnej strach. Za to se taky nenávidim, že na ní přenášim tuhle váhu, jakoby toho už neměla v poslední době dost. A co v poslední době, vlastně asi celej život. Je hrozně silná, obdivuju jí za to, kolik toho ve svym životě zvládla překonat. Já bych se zhroutila hnedka jako domeček ze sirek. Sem hroznej slaboch a to proto že mam štěstí, obyčejný hloupý štěstí. A ještě k tomu sem nevděčná! No prosim. Sem asi fakt zrůda, hehe.

A samozřejmě, když opominu tu fyzickou stránku věci, ale radši si na ty Jarmilky budu šetřit dál. Plesy, poblitý boty, modrý šaty, velbloudí placatky, vypůjčený saka, ananasovej džus. Nikotin. Zvláštní nechuť k mojí bundě, která není ničim opodstatněná. Možná tak trochu opouštim svojí původní osobu, hehe. Divná teorie. Ale je fakt že v tom zrcadle už vidim jinou tvář. Ale copak, chceme se od panku vracet ke knoflíkum? Sou tam ňáký nový šrámy nebo co? Už bylo i hůř nebo ne? Je to takovej ten základní druh odporu, kterej přejde hned s první oblevou, je to ten typ odporu kterej vzniká z vytracenejch detailů a rozlitejch sklenic. Nechci se v těch "vzpomínkách" moc utápět, jen z těch představ je mi nanic. Jakože teďka to všechno ještě píšu s relativně slušnym odstupema za to vděčim asi hlavně Wejvovi. Kluci tyhle věci prostě vnímaj jinak a my si to často nezvládáme uvědomit. Jsem mu za ten pohled vděčná, trošku mi upravil můj zkreslenej pohled na věc.

V hlavě si vytváříme základní typy různejch traumat. Ty moje sou asi ve většině případů směšný, ale mě prostě děsej. Kris. Krisové v krabičce. Rozsypaná po podleze. V kapse. A devět jich chybí.

Na závěr tohoto zoufalého výplachu mozku přidávám tuhle zoufalou skladbu, která je ale ve svý monotónní melancholii absolutně krásná, pravdivá a hlavně samozřejmě děsivá. Ale hlavně zcela vystihuje všechny moje dnešní emoce, nebo spíš neemoce a to do posledního detailu.


Zabila jsem ho

14. února 2015 v 19:17 | Blink
Zabila jsem Uka. Střelila sem ho pistolí do hlavy. Bylo to impulsivní, krátký. Bylo to takovýto, hm, jaký by bylo tohle udělat? A pak se to stalo, on umřel. Já jsem ho zabila, střelila jsem ho přímo do hlavy, v okamžiku, bez záchvěvu jakékoli emoce. Zabila jsem člověka, který v mém životě tolik znamená a v tu chvíli jsem nepocítila nic než nechutně dětinskou rozjařenost.

Potom přišel strach. Bolest. Byly to pocity absolutního zoufalství, viny, selhání, sebenenávisti, strachu. Strachu, že se na to příde, zoufalství že je pryč, nenávisti k sobě. Nemohla jsem nic. Byla jsem nic. Umírala jsem touhou neexistovat, vrátit čas. Zabila jsem ho. Byla jsem to já. Chtěla jsem ho zpátky.

A pak vstal. A byla to láska, já byla tak provinilá ale tak šťastná. Byla jsem šťastná že žije. Dal mi lekci. Abych si uvědomila že ho miluju, jako vlastního tátu. Jako kamaráda, jako otce, jako Uka. Ta velkorysost mě udivovala, protože on, ani on, ani nikdo další, nikdo mě z ničeho nevinil, a já strávila hodiny a hodiny jen tím že jsem mu vysela kolem krku, křičela, brečela a nechala se nosit všude spolu s ním. A nechtěla jsem se pustit.

Ve skutečnosti se bojím co ten sen vlastně doopravdy znamená. Protože si myslím, že to náš vztah vystihuje až moc dokonale. Žasnu nad tím, co se v podvědomí neodehrává v mojí hlavě. A bojím se toho.

Vanilka

8. února 2015 v 19:13 | Blink
Ty řekneš, já jdu. Láska prochází camelkou. Tenhle článek jsem začala psát před měsícem a z toho původního textu nezůstalo nic. Jenom název. A už si vůbec nepamatuju proč se to menuje vanilka. Chtěla bych si vzpomenout. Možná je to podle toho vanilkovýho rumu z Něměcka. Možná jo. Těžko říct. Každopádně byl fakt dobrej. Ale to už je jedno.

Mam divný sny. Jedno místo, jeden kluk, jedno gesto. Adršpašský skály v zimě, právnická fakulta, bazén v Podolí. A všechno je v těch snech děsně temný a pokřivený. Tramvaje jezděj moc rychle, pára je moc hustá. Nepochopitelný.

Chtěla bych zpátky do Narnie, protože jedině tam a nikde jinde, zvládnu nakrájet cibuli tak najemno, tak moc se usmívat a cítit se tak živě. Brodit se po kotníky v novinách, dávat jednoduchému "deš na balkón" takovej význam a tetelit se štěstím z obyčejný židle. To sou momenty který zůstanou. Stejně jako vzpomínky vyvařený spolu s moduritem, zamíchaný spolu v třílitrovym kanystru od šťávy a ztracený v bichli trestního zákoníku. Některý věci prostě nestačí napsat nebo schovat v hlavě, některý věci se musej zažít, musí se z nich vysát ta atmosféra až na dřeň a jediný co vám zůstane sou nejasný obrazy v hlavě a mlhovej zakódovanej opar štěstí všude v těle. Je to ta nejhorší droga co sem kdy poznala - štěstí.

Prostě chcete víc. Pořád. Vždycky.