Nikotin & Bakterie

18. února 2015 v 22:01 | Blink
Proplouvat světem. Přeju si aby mi bylo dobře.

Čtu si životopis Kurta Cobaina. Mám ráda životopisy, občas. Mám tím na mysli, že životopisy - prostě dávaj možnost nahlédnout na tu osobnost z různejch stran, možná trochu víc ji pochopit ikdyž v případě Cobaina se o nějakém pochopení asi nedá mluvit. On byl zkrátka vyjímečně vzdálený, nepochopitelný, neuchopitelný, což ve svém jádru vede k hrůznému osamnění duše. Ale ona je prostě pravda že byl muž několika stran. Aspoň podle téhle knížky teda, na mě dělá ten dojem člověka který byl nesutečně rozpolcený ve svém nitru a to už v dětství. Na jednu stranu třeba přinesl přes celé město neznámé chovatelce umírajícího ptáčka s prosbou aby ho vyléčila - a jak to v rozhovoru vylíčila je nanejvýš dojemné - na stranu druhou byl schopný chladnokrevně zabít sousedovi kočku tím že ji zaživa pověsil do komína. A to je na tom tak ohromujícně děsivý - ta citlivá duše kloubící se s výsměšným sadismem v jedné osobě. Ale dost mých ubohých pokusů o popsání čehokoli co mi během čtení toho životopisu prolítává hlavou. Nemá to cenu. Kurt nejde takhle popsat do několika odstavců. On byl vážně génius a snažit se ho jakkoli posat je čistý rouhání.

Sny. Sny sou škůdci, přilepěj se na mozek ani o tom nevíte a pak vyplouvaj v ty nejhorší chvíle. Štěstí je jenom to, že byla tma, ale ten tlak všech těch emocí byl tak strašně silnej, a hlavně se nedržel jenom v mojí hlavě. To je na tom asi nejhorší. Ach panebože, myslím si, že kdybych v ty chvíle byla plně při smyslech, kdyby můj mozek byl schopnej kalkulovat, registrovat a zpracovávat všechny ty emoce, že bych se z toho dooopravdy prostě zbláznila, že by mi asi musela prasknout hlava. Aspoň to říkala Víla, řikala že o mě měla vážnej strach. Za to se taky nenávidim, že na ní přenášim tuhle váhu, jakoby toho už neměla v poslední době dost. A co v poslední době, vlastně asi celej život. Je hrozně silná, obdivuju jí za to, kolik toho ve svym životě zvládla překonat. Já bych se zhroutila hnedka jako domeček ze sirek. Sem hroznej slaboch a to proto že mam štěstí, obyčejný hloupý štěstí. A ještě k tomu sem nevděčná! No prosim. Sem asi fakt zrůda, hehe.

A samozřejmě, když opominu tu fyzickou stránku věci, ale radši si na ty Jarmilky budu šetřit dál. Plesy, poblitý boty, modrý šaty, velbloudí placatky, vypůjčený saka, ananasovej džus. Nikotin. Zvláštní nechuť k mojí bundě, která není ničim opodstatněná. Možná tak trochu opouštim svojí původní osobu, hehe. Divná teorie. Ale je fakt že v tom zrcadle už vidim jinou tvář. Ale copak, chceme se od panku vracet ke knoflíkum? Sou tam ňáký nový šrámy nebo co? Už bylo i hůř nebo ne? Je to takovej ten základní druh odporu, kterej přejde hned s první oblevou, je to ten typ odporu kterej vzniká z vytracenejch detailů a rozlitejch sklenic. Nechci se v těch "vzpomínkách" moc utápět, jen z těch představ je mi nanic. Jakože teďka to všechno ještě píšu s relativně slušnym odstupema za to vděčim asi hlavně Wejvovi. Kluci tyhle věci prostě vnímaj jinak a my si to často nezvládáme uvědomit. Jsem mu za ten pohled vděčná, trošku mi upravil můj zkreslenej pohled na věc.

V hlavě si vytváříme základní typy různejch traumat. Ty moje sou asi ve většině případů směšný, ale mě prostě děsej. Kris. Krisové v krabičce. Rozsypaná po podleze. V kapse. A devět jich chybí.

Na závěr tohoto zoufalého výplachu mozku přidávám tuhle zoufalou skladbu, která je ale ve svý monotónní melancholii absolutně krásná, pravdivá a hlavně samozřejmě děsivá. Ale hlavně zcela vystihuje všechny moje dnešní emoce, nebo spíš neemoce a to do posledního detailu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Chantal Chantal | Web | 18. února 2015 v 23:16 | Reagovat

Chvílema se mi líbí tvůj styl psaní, chvílema tě vůbec nechápu a chvílema mě vyloženě děsíš ..

2 Sunshine Sunshine | Web | 19. února 2015 v 17:03 | Reagovat

Tvůj styl psaní se mi líbí celou dobu, ale to asi víš. Taky mě děsíš celou dobu, ale to víš taky.
Slaboch? Ne. Zrůda? Ne. Nepochopitelná, neuchopitelná? Jo. Asi jako tenhle článek. Ať začnu odkudkoliv, dostanu se vždycky k prvnímu pocitu co jsem z něj měla - k totálnímu zmatení. A ke Kurtu Cobainovi. A k nepochopeným duším.

3 strange entity strange entity | Web | 20. února 2015 v 0:12 | Reagovat

Olala, skvělá píseň, Bloc Party mám ráda, ale na tuhle písničku jsem ve svým náhodným přehrávání ještě nenarazila.
Naprosto mě dostala první věta, mohla bych se pod ní taky podepsat. Pak už jsem se v textu trochu ztrácela, ale to je asi dobře.
Super blog, líbí se mi ten postraní panel s kapelama, hodně z nich sama taky poslouchám.

4 Blink Blink | 20. února 2015 v 16:14 | Reagovat

[1]: Dík za kompliment.

[2]: Nepochopená duše? To asi sem, ale kdo z nás není?

[3]: Díky. Spřízněné hudební duše mám v oblibě.

5 Gabriel Decay Gabriel Decay | E-mail | Web | 21. února 2015 v 15:15 | Reagovat

Vítej stará známá. Mě bylo jasné, že dlouho nevydržíš bez blogu. Jinak vím přesně kdo jsi, jelikož tě prozradila IP adresa, styl psaní, kapela na Last.fm a samozřejmě i to jméno, které tam máš (zjistil jsem z profilu tady na tvém blogu, kam mě dovedl tvůj avatar u jména) Pokud chceš být naprosto anonymní, tak se musíš odhlásit, když komentuješ
Nemusíš na mě být zlá, já jsem ti nic neudělal. Cynismus vidíme každý jinak, stejně jako máme každý jiný styl humoru.

6 Blink Blink | 21. února 2015 v 18:59 | Reagovat

[5]: Ach ty stalkere :D
Nechtěla jsem být anonymní.
Nechtěla jsem být zlá. Byla jsem zlá?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama