Zabila jsem ho

14. února 2015 v 19:17 | Blink
Zabila jsem Uka. Střelila sem ho pistolí do hlavy. Bylo to impulsivní, krátký. Bylo to takovýto, hm, jaký by bylo tohle udělat? A pak se to stalo, on umřel. Já jsem ho zabila, střelila jsem ho přímo do hlavy, v okamžiku, bez záchvěvu jakékoli emoce. Zabila jsem člověka, který v mém životě tolik znamená a v tu chvíli jsem nepocítila nic než nechutně dětinskou rozjařenost.

Potom přišel strach. Bolest. Byly to pocity absolutního zoufalství, viny, selhání, sebenenávisti, strachu. Strachu, že se na to příde, zoufalství že je pryč, nenávisti k sobě. Nemohla jsem nic. Byla jsem nic. Umírala jsem touhou neexistovat, vrátit čas. Zabila jsem ho. Byla jsem to já. Chtěla jsem ho zpátky.

A pak vstal. A byla to láska, já byla tak provinilá ale tak šťastná. Byla jsem šťastná že žije. Dal mi lekci. Abych si uvědomila že ho miluju, jako vlastního tátu. Jako kamaráda, jako otce, jako Uka. Ta velkorysost mě udivovala, protože on, ani on, ani nikdo další, nikdo mě z ničeho nevinil, a já strávila hodiny a hodiny jen tím že jsem mu vysela kolem krku, křičela, brečela a nechala se nosit všude spolu s ním. A nechtěla jsem se pustit.

Ve skutečnosti se bojím co ten sen vlastně doopravdy znamená. Protože si myslím, že to náš vztah vystihuje až moc dokonale. Žasnu nad tím, co se v podvědomí neodehrává v mojí hlavě. A bojím se toho.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama