Duben 2015

Zívám

20. dubna 2015 v 19:30 | Blink

Hey, heya. Nějak nevím co se vůbec děje, ale tohle je čmáranice, kterou chci věnovat přímo jim. Těm s žhavou lávou v mozcích.
Takhle vypadaj elektrický zásuvky v jižní a střední Evropě.



Nosim špendlík v uchu a připadam si nekonečně pank, ha ha hah.

aBY MĚL TENTO ČLÁNEK ASPOň MINIMÁLNÍ ÚROVEň, TAK SI PŘEČTĚtE TUTO BÁSEň OD fRANTIŠKA gELLNERA. Sakra, blbej caps lock, heheh. No, to je jedno. Prostě Stísněnost.


Insomnie

15. dubna 2015 v 22:42 | Blink
Insomnie, chorobná nespavost vyvolaná stresem, depresí, nadměrnou konzumací kofeinu či alkoholu.

Nemohl spát. Na balkóně byla zima, noční sídliště se svou ponurostí zažíralo do kostí ještě hlouběji než mrazivý chlad. Moře betonu dusící vše živé, psí exkrementy a vajgly pod sněhem co se vyjeví s první oblevou, smrad z aut. A sedum pater nad tím hnusem byl už zase on, o půl třetí v noci, se zapálenou cigaretou a psychikou v hajzlu. Jako obvykle. Nebylo na tom nic romantickýho, nic dojemnýho. A kvůli smogu nešlo koukat na hvězdy. Nemohl spát.

Zpátky v bytě ho přivítala tichá tma, přerušovaná jen jejím oddychováním a tikáním budíku. Našlapoval opatrně, nechtěl jí probudit. Bosýma nohama si hledal cestu mezi stovkami vystříhaných papírových vloček nejrůznějších tvarů, které pokrývaly podlahu v několikacentimetrové vrstvě. Ty vločky ho rozčilovaly. Dokázala je vystřihovat celé hodiny a on tomu nerozuměl. Bál se pochopit. A tak pro ni jenom dál nosil stohy reklamních letáků. Chyběl mu hukot ledničky. Prodali ji před týdnem. Zbyl jenom budík a tři vychlazený piva na balkóně. Tak k čemu ledničku. Snad pro ten hukot. Snad pro ten pocit piva vychlazenýho z ledničky. Budík tikal. Ona byla uvězněná ve snu, on nemohl spát. Došlo mu, že musí ven.

Před dveřmi chvíli přemýšlí nad botníkem. Botník je krabice od banánů obsahující pár holinek a lahev od glycerolu. Neobuje si nic. Zabouchnutí dveří, klíče nechá zevnitř v zámku. Poplivaná chodba paneláku, studené světlo, počmárané stěny výtahu. Miluju tě když jsem náha. Otupělá mysl. Výtah rozvážně klesá sedum pater dolů. Dveře kovově cvaknou a on se vypotácí ven, na potemnělou ulici.

V kapse najde oloupanou cibuli a rozsypanou krabičku sirek. Cibule je oloupaná důkladně, nepamutuje si už ale, jak se mu dostala do kapsy. Nevadí. Chutná dobře. Trochu sladce. Skoro jako ten žlutej meloun, napadne ho. Nikdy ho neměl, ale představoval si, že chutná nějak takhle. Sní celou cibuli.

Vnitřek jeho hlavy je utlumený práškama na spaní, tělo ho moc neposlouchá, mysl reaguje pomalu. Všechno kolem je zmlžené a pokroucené. Mechanicky šoupe nohama po betonu. Spíš než jako člověk si připadá jako chodící mrtvola - mohlo to být několik dní co vůbec nespal. A už to vzdal. Buď usne nebo chcípne.

Pomalu prošel kolem autobusové zastávky, zahnul doprava, pak kolem kontejnerů na tříděný odpad až k malému dětskému hřišti. Viděl ho už z dálky. Blázen seděl na houpačce a mlčel. Zamířil přímo k němu, blázen prázdným pohledem provrtává vzduch. "Musíme je zničit," zamumlá blázen směrem k němu jen co se přiblíží. "Musíme je zničit," opakuje naléhavým tichým šepotem a zdá se, jakoby se mu v očích leskla jakási bestiální ozvěna vlastních slov. Ale to už blázen vytahuje z plátěného vaku malý kanistr a začne jeho obsah rozlévat kolem sebe. Vzduchem se šíří štiplavý zápach benzínu. Blázen poskakuje kolem houpačky, on na to mlčky zírá, pro svoje otupělé smysly se snaží uvěřit tomu co se děje.

Nemůže přece spát. Není to sen.

A blázen ho děsil, děsil ho k smrti, rozběhl se pryč, pryč od šílence a plamenů polykajících dětskou houpačku. Hned za rohem, před domovním vchodem, uviděl tanečnici. Na chvíli se zastavil a sledoval její křehkou šíji, vyčesaný drdol, úzký pas v krajkových šatech. Divil se, co dělá venku takhle v noci, když vtom se otočila. A její tvář byla zkroucená v odpudivé grimase. Bílé rty v odpudivém úšklebku, oči plné odporu. Ta tvář patřila bláznovi z hřiště. Jakoby se v něm zastavila krev, chtěl křičet. Nemohl. Nemohl spát, jen potácet se dál, pryč od postavy v krajkách.

Sledoval světelný proud, od jedné lampy k další a tak pořád dál. Hlavně pryč. Nemohl usnout. A když se jeho odraz mihl v okenním rámu, v tom chladném temném skle uviděl sebe. Uviděl tvář zkroucenou šíleným strachem, uviděl blázna z houpačky, uviděl křehkou tanečnici s rukama od benzínu. Zhroutil se na chladný beton. Vybavila se mu ona, sama a klidná, v tichém bytě. A vzpoměl si, že nenatáhnul budík.

Buď usne nebo chcípne. Nemohl spát.

klubík

13. dubna 2015 v 23:02 | Blink
do riegráčů dorazíme ještě za světla, slunce má ještě tu hřejivou měkkou hebkost, na vyhlídce je spousta lidí, je slyšet smích, támhle má někdo kytaru, vůně jara, vůně trávy. chci jenom ležet na zádech a usmívat se. protože jsem tu s nima a je mi dobře. místo toho nechám Wejva ať válí kotrmelce dolů z kopce a pak se ho, trochu v panice, snažím dohnat, běžím za ním a musím ho za ruku odvést zpátky nahoru, je už trochu zmatenej. jsem zlá. chvíli se sháníme po vývrtce, ale nakonec flašku toho nejlevnějšího vína (na krabicák sme asi ještě moc nóbl, nicméně v tý houbě to stejně nikdo nepoznal) jako vždycky otvíráme tak nějak stylovějc. korek polyká vzduch, korek se topí a my pijem. ještě že rumy nemaj korky co?

někdo pouští po nebi takovýto letadýlko na dálkový ovládání. nechá ho vždycky doletět hned nad nás, pak začne padat a těsně nám nad hlavama se zase zvedne. Rik balí další brko, někdy mám trochu strach co s nim ty hrozný množství trávy co denně zkonzumuje musej dělat. ale je to přecijen Rik, o něj nemusíš mít strach nikdy. teda většinou. tráva na mě nikdy nepůsobí, a možná mě to trochu štve, na druhou stranu je to asi lepší, kdo ví co by to s mojí už tak vyšinutou hlavou ještě provedlo. ostatně, to je možná ten důvod proč mám na ganju imunitu, ten můj mozek kterej je už i tak vyšinutej.

a my pozorujem jak slunce zapadá, dochází chlast a začíná bejt zima.

deme do roury. teda, ona už to roura není, ten krásně zaflusanej bar, nebo co to vlastně bylo, loni v září zavřeli a místo toho je tam něco jinýho, ale já nevim ani co. a stejně tam maj furt stejný pivo a furt tomu všichni řikaj roura. tak co. a vlastně je to tam celý stejný - teda minimálně co se týče čistoty záchodů a vzduchu. nakonec skončíme zase venku na chodníku, jako obvykle. ale máme to tak asi radši. chvíli si povídam s lidma co ani neznam, jeden kluk má rád wwwéčka, pak je tu dredař a týpek v pruhovanym triku co se ptá Rika jak dostat z oblečení ten smrad z cigaret, jelikož kdokoli kdo do tý "zakouřený kapsle" vleze, hned strašně smrdí, prej. je to pravda. větší blbost sem ale neslyšela na co se můžete zeptat zrovna Rika, haha. můžu se uchechtat smíchy když ten trochu přihlouplej rozhovor poslouchám.

Rik a Kachna sou oba někde pryč a já zas chytam ty svoje obvyklý teskný nálady, který nejsou ani tak z pití jako spíš z noci a du sama hledat nějakou pořádnou dlažební kostku. najdu takovou fakt velkou, jak se z nich dělaj okraje chodníků - jo, obrubníky! tak se to menuje vlastně. když se vrátim, Wejv a Víla sou ňáký ospalý a je čas jít. Rik se zatim vevnitř tak trochu seznámil (hehe) s nějakou cizí ženskou co se menuje Martínka. haha, mohli jsme se uchechtat když si pak po cestě ani nemohl vzpomenout jak vypadala. a možná líp pro něj.

udělala jsem strašnou věc, zničila jsem krásnej předmět a to zcela vědomě. je mi to líto, ať byl ten krylův zpěvník kohokoli. po cestě někdo kupuje za poslední peníze ferneta, kterýho nevypijeme a somrujeme od chlápka v tramvaji cigarety. na náměstí míru marně hledám úbán. zvoníme na Buka, což je mi možná víc líto než ty věci předtim, nevim. neni nic víc rebelskýho než kouřit za jízdy v tramvaji z okýnka, haha. možná ještě cígo v metru. počítám minuty do půlnoci jenom abych mu mohla říct. a sem smutná. trochu. ale to nevadí protože neni nic lepšího než ležet v noci na zádech na prknech tamtý terasy a nechat všechno plynout tak jak má.


Manifest bezradnosti

7. dubna 2015 v 13:02 | Blink
Dokud sme mladý, sme plný energie, plný vizí, plný naděje, očekávání, ambicí. Nikdy nejsme spokojený. Věříme v něco víc, chceme dokázat něco víc. Ať je to cokoli. Chci dělat práci, která mě bude bavit. Chci vydělávat těžký prachy. Chci procestovat svět. Chci se osudově zamilovat. To sou přání, přáníčka mejch vrstevníků. Některý lidi ale viděj dál než jiný. Některejm lidem nestačí naplnit očekávání společnosti, následovat představy svejch rodičů, který stejně jako oni zase slepě plnili to co jim předepsali ti před nimi.

Co když chci změnit svět? Proč myslet na budoucnost? Není lepší prudce vzplanout, nechat po sobě hlubokej šrám kterej z paměti jen tak nezmizí? Protože co po nás zbyde když ne vzpomínky? Nic. Protože po smrti není nic. Jenom prach. Ale to, kým jsme byli a kým jsme, to vymizí navždycky. Naše existence je tak směšně nedůležitá a nepodstatná. A přece to slýcháváme pořád, odevšad - jak je každý člověk jedinečná osobnost, naše životy jsou určovány honbou za cíli, které jsou v kontextu naší pomíjivosti až smutně směšné. Každý máme svůj život a každý máme jenom jednu šanci, jak ho naplnit. A jestli to je hon za kariérou, dobrým společenským postavením, vyským životním standartem - co z toho? Co z toho až umřeš? Co zůstane z tvojí hvězdný kariéry? Z tvýho vysokýho vzdělání? Nějaký hloupoučký cifry na kontě, ale prázdný místo ne. Budeš jen jeden z davu, a je jedno že teď se budeš mít líp. Svět si pamatuje ty, co se celej život hrabou v hovnech. Svět si pamatuje ty, co uměj přemejšlet, ty co maj vlastní hlavu. A přesto je třeba těch hloupých.

Ale jak naivní tohle je, tak stejně je to děsivý. Právě proto jsem se naučila škrtat. Chyby nejde gumovat, zmizíkovat, mazat bělítkem. Chyby se maj škrtat. Chápete? Život je asi tak trochu boj. Člověk má jenom jednu šanci, a to krátkou. Vždyť kolik je jeden lidský život v porovnání s věčností vesmíru? Co když je ještě něco víc než vesmír? Co to je existence? Musíme si uvědomit, jak bezvýznamný sme a jenom to, že máme tu šanci ten prchavej zlomek času, kterej sme dostali v tomhle světě, prožít v tomhle těle, neznamená že sme důležitý. Koukni se na sebe a řekni mi, můžeš bejt něco víc? Můžeš něco dokázat? A pokud jo, bude to stejně jenom něco, co bude něco znamenat pro ty ostatní bezvýznamný tvorečky který přijdou po tobě. A ikdyby jich bylo hodně, co znamená lidství v celý věčnosti existence? Co je lidství proti světlu?

Chci jenom říct, že to jak žijem je nedůležitý. Nezajímá to nikoho kromě našich egocentrickejch Já. Proto neni důvod se čímkoli řídit. Neni důvod následovat pravidla společnosti. Dostal jsi v tomhle světě malej kousek času, kdy můžeš něco bejt, před tebou a po tobě z tebe nezbyde nic. Tak dělej co chceš. Vytřískej z toho času co nejvíc, žij. A pro mě za mě, jestli je tvůj cíl prožít život v klidný finanční jistotě a malym útulnym domku nebo jestli chceš vidět svět hořet a potřebuješ k tomu tu nesvázanou svobodu bytí. Lidi sou různý a každej chce od života něco jinýho. Tak žij jak chceš ty a ne jak chtěj ostatní. A přemýšlej.

Neni nic jako Bůh. Neni nic jako víra. Ničemu nevěřim, možná jsem nihilista, možná jsem naopak bláhově hloupoučká. Nevěřim v život po životě, ani v nějaký poslání. Jsem ale moc arogantní na to, abych nevěřila ve vlastní významnost. A chci věřit sobě.