Manifest bezradnosti

7. dubna 2015 v 13:02 | Blink
Dokud sme mladý, sme plný energie, plný vizí, plný naděje, očekávání, ambicí. Nikdy nejsme spokojený. Věříme v něco víc, chceme dokázat něco víc. Ať je to cokoli. Chci dělat práci, která mě bude bavit. Chci vydělávat těžký prachy. Chci procestovat svět. Chci se osudově zamilovat. To sou přání, přáníčka mejch vrstevníků. Některý lidi ale viděj dál než jiný. Některejm lidem nestačí naplnit očekávání společnosti, následovat představy svejch rodičů, který stejně jako oni zase slepě plnili to co jim předepsali ti před nimi.

Co když chci změnit svět? Proč myslet na budoucnost? Není lepší prudce vzplanout, nechat po sobě hlubokej šrám kterej z paměti jen tak nezmizí? Protože co po nás zbyde když ne vzpomínky? Nic. Protože po smrti není nic. Jenom prach. Ale to, kým jsme byli a kým jsme, to vymizí navždycky. Naše existence je tak směšně nedůležitá a nepodstatná. A přece to slýcháváme pořád, odevšad - jak je každý člověk jedinečná osobnost, naše životy jsou určovány honbou za cíli, které jsou v kontextu naší pomíjivosti až smutně směšné. Každý máme svůj život a každý máme jenom jednu šanci, jak ho naplnit. A jestli to je hon za kariérou, dobrým společenským postavením, vyským životním standartem - co z toho? Co z toho až umřeš? Co zůstane z tvojí hvězdný kariéry? Z tvýho vysokýho vzdělání? Nějaký hloupoučký cifry na kontě, ale prázdný místo ne. Budeš jen jeden z davu, a je jedno že teď se budeš mít líp. Svět si pamatuje ty, co se celej život hrabou v hovnech. Svět si pamatuje ty, co uměj přemejšlet, ty co maj vlastní hlavu. A přesto je třeba těch hloupých.

Ale jak naivní tohle je, tak stejně je to děsivý. Právě proto jsem se naučila škrtat. Chyby nejde gumovat, zmizíkovat, mazat bělítkem. Chyby se maj škrtat. Chápete? Život je asi tak trochu boj. Člověk má jenom jednu šanci, a to krátkou. Vždyť kolik je jeden lidský život v porovnání s věčností vesmíru? Co když je ještě něco víc než vesmír? Co to je existence? Musíme si uvědomit, jak bezvýznamný sme a jenom to, že máme tu šanci ten prchavej zlomek času, kterej sme dostali v tomhle světě, prožít v tomhle těle, neznamená že sme důležitý. Koukni se na sebe a řekni mi, můžeš bejt něco víc? Můžeš něco dokázat? A pokud jo, bude to stejně jenom něco, co bude něco znamenat pro ty ostatní bezvýznamný tvorečky který přijdou po tobě. A ikdyby jich bylo hodně, co znamená lidství v celý věčnosti existence? Co je lidství proti světlu?

Chci jenom říct, že to jak žijem je nedůležitý. Nezajímá to nikoho kromě našich egocentrickejch Já. Proto neni důvod se čímkoli řídit. Neni důvod následovat pravidla společnosti. Dostal jsi v tomhle světě malej kousek času, kdy můžeš něco bejt, před tebou a po tobě z tebe nezbyde nic. Tak dělej co chceš. Vytřískej z toho času co nejvíc, žij. A pro mě za mě, jestli je tvůj cíl prožít život v klidný finanční jistotě a malym útulnym domku nebo jestli chceš vidět svět hořet a potřebuješ k tomu tu nesvázanou svobodu bytí. Lidi sou různý a každej chce od života něco jinýho. Tak žij jak chceš ty a ne jak chtěj ostatní. A přemýšlej.

Neni nic jako Bůh. Neni nic jako víra. Ničemu nevěřim, možná jsem nihilista, možná jsem naopak bláhově hloupoučká. Nevěřim v život po životě, ani v nějaký poslání. Jsem ale moc arogantní na to, abych nevěřila ve vlastní významnost. A chci věřit sobě.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sunshine Sunshine | Web | 7. dubna 2015 v 21:53 | Reagovat

Ach ano, náš čas, co tu na světě strávíme, a věci, co trvají navždy. Nebo aspoň zdánlivě navždy. (I když co může bejt navždy?) Nevím, jestli chci nechávat šrámy a měnit svět. Chtěla bych, ale dokážu to? Jeden prťavej člověk z miliard. A i když něco dokážu - co z toho bude? Jak dlouho to potrvá? Až umřu, bude mi to stejně jedno. Pak už nemůžeš ani vědět, že tě třeba "nastávající generace" ocení nebo ne, nebo jestli chvíli jo a pak už ne, nebo prostě vůbec nic, protože pak už nejsi. Je to strašný. Tenhle svět je tu už pár milionů let a ještě asi i nějakou dobu bude a každej z těch sedmi miliard lidí nebo kolik jich vůbec na světě je je "výjimečný", ale co z toho bude za tisíc let? Když nad tím přemýšlím takhle, mám pocit, že můžu teď hned umřít a bude to vlastně jedno, protože je to vlastně všechno jedno a všechno je hrozně pomíjivý a nestálý. Je tu strašně moc lidí a moc plánů a snů a ve výsledku je většina lidí stejná.
Asi chci žít tak, abych si na konci života mohla říct - jo, strávila jsem to tu dobře, užila jsem si to tady jak nejlíp jsem mohla, udělala jsem co jsem považovala za správný; chci abych se tak ohlídla jako po dovolený nebo po víkendu stráveným na hezkým místě: jo, bylo tu fajn. Chci v tom neskutečně krátkým čase, co mám, udělat něco, co mi dá pocit, že to stálo za to a že jsem tu byla "k něčemu", že jsem něco udělala.

Když si tak ale čtu tvůj článek, přepadá mě spíš ta pasivita a bezradnost z názvu - k čemu to všechno, když stejně ani nedokážeme říct, co bude zítra, natož abychom dokázali zajistit, že tu po nás něco zbude po smrti- nějaký dílo, vzpomínka, stopa, cokoliv? Je smutný umřít a nechat po sobě jen prachy a náhrobek. Prachy se rozdělej dědicům a náhrobek zůstane někde zapadlej na hřbitově a ten člověk jako by ani neexistoval.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama