Moje duše, můj mozek, líh a prach a prozření, křyšťálová čistota chce se mi brečet a já nevím proč, cítím v sobě takovej smutek a taky nechutenství a taky zradu a taky Zlo.

2. května 2015 v 23:36 | Blink
Přišlo mi to, jakobych prošla peklem. Nejdřív mě začal svědit mozek. Tak hrozně zevnitř, úplně se v lebce kroutil a zmýtal, vycházelo to zevnitř a já se musela hrozně škrábat na hlavě, jenže to k ničemu nebylo, protože ten mozek mě svědil zevnitř. Potom začaly ty síly se šířit po páteři dolů do plic a do žaludku, všechno mě svědilo a já to musela škrábat, ale tím se stalo jen to, že mí začala hořet kůže, strašně to pálilo, všude a já se snažila se toho pálení zbavit, hladila jsem si kůži jak zběsilá, hlava se mi nadouvala a tlakovala, měla jsem pocit že mi praskne. A celý koloběh začal nanovo, mozek začal svědit, duše mě svědila, škrábala jsem ji, pálila, hořela.

Chtěla jsem vylítnout ze svého těla opustit ho, tu zběsilou schránku, duše se mi v něm zmýtala a svědila, chtěla ven, celá se nadouvala. Hlava byla přetlakovaná k umření, všechno se mi točilo. To Zlo do mě vstoupilo, moje tělo se tomu bránilo a snažilo se to ze mě dostat ven. Pryč. Zažila jsem naprosté odpojení mysli od těla, byly to dvě vzdálené mocnosti, které z nějakého důvodu byly zamčeny spolu ve mně. Mysl blouznila v šílených záchvatech paraoii a strachu, vnitřních výbušních extází, záchvatů paniky, tělo se nedalo ovládat bylo jako zběsilé a otupělé zároveň, prsty mi lítaly všude kolem, nohy se nadnášely, hlava praskala, nešlo dýchat. Byla jsem jako sevřená, smáčknutá v těsném prostoru a zároveň moje tělo zažívalo zvláštní rozvolněnost. Všechno najednou. Bylo to totální ničení. Nevnímání reality. Stav beztíže.

Dojezd týhle dechubroucně nádherný hrůzy bylo prozření. Totální pocit křišťálový čistoty, ty svinstva ze mě odpluly a co mi zbylo byl čistej mozek, otevřenej hvězdnýmu nebi. Moje hlava měla pocit nafouknutýho balónku, né tý kamený těžký koule, která zevnitř přetejkala tlakem, ne, lehkej balónek plnej vzduchu, plnej nebe. Částečná otupělost mojí mysli v kombinaci s tím prozřením. Já nevím, co znamenám, nevím co tohle znamená. Nevím jestli mě to vede k tomu uvěřit v nějakou vyšší sílu, ať to je Bůh ať to je jakákoli víra - to sou věci který jsem vždycky odmítala prostě proto, že si myslim že lidem zabedňujou mozky. Chtěla bych věřit v sebe, to Zlo jsem v sobě přece rozeznala? Možná jsem přece jen byla Dobro, trochu, málo ale přece trochu. Pro ní. Řekla že už nikdy a za to já jsem tak ráda, protože jestli jsem z něčeho cítila Zlo, tak to bylo to hnusný svinstvo a ona viděla a pochopila. Jsem ráda. Problém je to, že já nevím co je to Zlo. Co to bylo, co se to ve mě dělo? Panebože, co se to se mnou děje? To jsem opakovala pořád dokola v maniackých záchvatech, bylo to jakoby ze mě vybulávalo to Zlo napovrch. Zní to šíleně, zní to fanaticky já vim, ale já jsem to zažila.

Nevím co si myslet, jsem jen zmatená. Nevím, jestli to kdo jsem je správné. Nevím jestli to jak se chovám, jak se rozhoduji, jestli mě to vede správně. Nevim co chci být, jen že chci být něco. Panebože, proč jsem tak zmatená? A proč tolik přemýšlím? Třeba tohle změní všechno co jsem, třeba přestanu být cynická a zkažená a zlá, třeba konečně zase najdu v sobě schopnost radovat se z obyčejných a krásných věcí jako je Slunce nebo Nebe. Nevím, jestli jsem po tom všem tohohle vůbec ještě schopná. Nevím co jsem. Protože všechno co jsem si myslela že jsem se s tímhle sesypalo k zemi. Fascinovaly mě věci, které mě konečně začaly děsit, myšlenky které mě přijdou destruktivní a já nechci dopadnout jako oni, zavřít se v kruhu sebedestrukce a maniacké extáze, žít dokud můžeš a nemyslet na budoucnost. Jo, je to lákavý, je to krásný, je to pohlcující, ale co to znamená? Proč se snažím řešit hádanku o smrti, proč myslím na to co je to stáří a jestli žít teď UMŘÍT BRZO, JESTLI SI MARNIVOSTÍ KRÁTIT ŽIVOT? A proč prostě nesedět v zahradě napořád? Zažít tu moudrost věku a být nad věcí. Něco znamenat jako člověk, který se podpálil v divoké sebedestruktivní vášni nebo hořet dlouho a jasně, znamenat něco pro dlouhou dobu významnosti?

Co jsem? Co jsem? A ztratím tuhle schopnost? Odnaučím se přemýšlet? Zastavím se někde a budu taková napořád? Zestárnu nebo umřu? Dokážu něco? Budu něco? Jsem něco? A co je správný? Co mám být? Co chci? Je vůbec něco jako Dobro a Zlo? Nebo je to všechno stejný, pro každýho jiný? Má můj život být... co? To co jsem dneska v sobě cítila, prej to byo děsivý, ale vyšlo to přece ze mě nebo ne? Ať to bylo cokoli, znamení, víra, peklo, život nebo já nevim co - bylo to přece ve mě! Tamto byl jenom spouštěč, obyčejnej hloupej spouštěč. Vyšlo to z mojí duše. Nebo ne? Existuje něco nad náma?

Proč vůbec kurva přemejšlim? Jsem tak nedůležitá!! Jeden hloupej člověk v celym vesmíru existence a věčnosti, neznamenam nic. Jen pro mě je to důležitý, protože mam tak málo času. Nebo ne? Co jsem?

Pro mě by bylo nejlepší nic necítit, ničemu nevěřit a neumět myslet. To by mě totiž ochránilo přede mnou samou, před mou myslí a mým bláznovstvím.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama