Výlev absolutních blábolů za poslední týdny

12. listopadu 2015 v 22:27 | Blink
Tak jsem nějak zabloudila do archívu tohohle blogu a našla články který jsem psala přesně před rokem. Dost si ten loňskej podzim pamatuju. Byl výbušnej. Možná mi pořád nedochází kolik se toho od tý doby změnilo. A jak moc věcí je vlastně pořád absolutně zoufale stejnejch jako tehdy. Faktem je, že se z těch článků už vůbec nepoznávám a to mě trošku děsí. Rok je mnohem mnohem delší doba než bych si kdy myslela.

Strašně jsem se do toho vrhla, po hlavě. Bez přemejšlení a stálo mě to pár kostí. Teď mi přijde jakobych běžela hlavou proti zdi. A ta zeď tam byla několikrát za sebou. Je to normální? Člověk spadne hluboko, ale nevím, nemyslím si že bych někdy dopadla tak moc dolů aby to skončilo na Brusnici. A vůbec, já si pořád připadam tak strašně moudrá, pořád hodnotim co se stalo a kde jsem teď, ale vlastně mi uniká ten prostej fakt že se vlastně nic nemění. Jsem pořád stejná troska jako tehdy devátýho listopadu a ve svym principu se nezměnilo nic ale vůbec nic.

Prostě nevim co se má měnit. Jak. A to ani nemluvim o těch volbách co se musej udělat. Proč tolik přemýšlýme. Nebylo by někdy lepší žít bez vzdělání, neumět číst ani psát a prostě nad ničim nepřemejšlet, chodit do roboty a makat rukama, prohlížet si komiksy a nepřemejšlet nad životem, nepřemejšlet nad tím co by mhlo být kdyby a proč a jak a co se mi děje. Prostě ani nemít možnost na tyhle myšlenky vůbec přijít. A už vůbec ne ty složitější. Protože se v tom motam jak v zelenym blátě, jenže zároveň mě to fascinuje a zajímá. Vážně bych chtěla tohle pozbýt? Vždyť co jinýho já vůbec mám.

Blé. Strašně se stahuju do sebe. Loni v listopadu jsem nemohla sama vydržet. Teď mě většina těch lidí se kterýma jsem chodila pít, tancovat, smát se, brečet a promlouvat celý dlouhý noci jenom dohání ke skepsi, odporu a odcizení. Nechápu čím to je, nemůžu se svejma nejlepšíma kamarádama pomalu ani najít společnou řeč. A nejhorší je, že někde hodně vzadu v mozku vim proč to tak je a vim to moc přesně, jenže nemám ani na to si to přiznat, natož to vyslovit nahlas. Protože se za to trochu stydim? Protože to nechápu. Protože je mi z toho vlastně pořád smutno. A tak radši zůstávam na povrchu a u čaje se mluví o kremrolích nebo o škole nebo o tom, kde je v Bráníku hospoda.

A pak je tady budoucnost, který se strašně bojim. Na jaře maturuju a pak ode mě společnost očekává co? Vysokou školu? Zaměstnání? Vždycky jsem chtěla na uměleckou, jenže nejsem schopná dát dohromady ani pořádný portfolio, natož vylízt ze svýho kokonu a jít k pohovoru. A i kdyby to nějak šlo, tak stejně nevím co se sebou. Ta sebevědomá část mýho ega mi pořád šeptá do ucha, že na to mám, že jsem dobrá, že jsem nejlepší, že dokážu všechno. A já to o sobě tak nějak vim, možná se jenom povyšuju nad ostatní, ale vdyť trochu arogance nebo i víc potřebuje k životu každej, zvlášť když jsme konstantně obklopeni tolika idioty. Ale je fakt, že o sobě dokážu říct spoustu věcí, který umim a který mi jdou. Jsem poměrně inteligentní, dokážu se nadchnout i pro stupidity, mojí povídku otiskli v novinách, ovládám perfektně tři jazyky, chodím do divadla, v autobuse pokud nespím si čtu poezii nebo noviny, dokážu napsat odborný článek, vyznám se v evropské politice, mám základy filosofie, mám širší znalost literatury a hudby, orientuju se v současné politické situaci, umím si vytvořit a obhájit vlastní názor, mám základní přehled v historii, dějinách umění a literatury, nedělá mi problém a námahu se učit, jsem manuálně zručná a kreativní, mám minimálně malej uměleckej talent a spoustu spoustu vášní, který mě baví, fascinují a naplňujou.

Haha, mohla bych jít na práva, diplomacii, germanistiku nebo žurnalistiku. Mohla bych být literární nebo hudební kritik. Nebo si založit čajovnu či nakladatelství nebo jít do politiky. Asi by mě to všechno i bavilo.

Asi to zní jako nabubřelej sebestřednej výčet nějaký arogantní a namyšlený krávy. Ale já jsem prostě vážně vážně potřebovala nějaký místo kde se můžu projednou bez výčitek prostě vychválit do nebes. Já se tak totiž nedokážu vidět. Jakkoli můžu bejt na ty věci pyšná tak je stejně nedokážu prosadit a to mě jenom víc ničí. Ten pocit že mám potenciál, ale nejcśem stejně schopná se sebou nic dělat. Protože, moje milá, to všechno je fajn, ale je to úplně k ničemu když nevíš co chceš. Můžeš být tisíckrát lepší a nadanější a chytřejší než všichni lidi na planetě dohromady ale nedokážeš stejně nic protože jsi strašně sebelítostivá, bázlivá, neumíš se prosadit, neumíš se bavit a vycházet s lidma, jsi nevýrazná, nesebevědomá, nemáš odvahu, nevážíš si toho co máš a ničíš se v nekonečnejch ufňukanejch cyklech sebelítosti, alkoholu a zakouřenejch hospod, mrzneš na zastávce a nevíš proč to všechno děláš, chceš aby to všichni viděli, ale nezvládneš křičet, necháš po sobě dupat a zároveň jsi tak sobecká a dupeš po ostatních ještě víc, závidíš lidem, jsi odporná, přeješ lidem zlý věci a využíváš lidi a zase po nich dupeš a zároveň lituješ sebe a necháš po sobě plivat, utápíš se v moři příležitostí, ale nedokážeš poznat kterym směrem plavat nahoru.

Asi jediná chvíle kdy si připadam absolutně nesvázaně, silně a prostě plně jako já, jsou šílenou energií nabitý divoký koncerty. Tam to ze mě může ven. Smutný je že v tý fázi kde se aktuálně nacházim mi už i to přijde nedůležitý a odpudivý.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sonya Sonya | E-mail | Web | 17. ledna 2016 v 16:28 | Reagovat

Človek, ktorý napíše "přemýšlýme" kritizuje výber blogov do AK. Panebože, kam sme sa to dostali?

2 Blink Blink | E-mail | Web | 17. června 2016 v 13:41 | Reagovat

[1]: jde o obsah a o úroveň. ak páchne hnilobou.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama