po dlouhé době

17. června 2016 v 13:13 | Blink
Všechno tak nějak přichází ve vlnách. Život se přelejvá ze strany na stranu dost nepředvídatelně a přesto jaksi plynule. Šťástný období rychle střídaj chvíle prázdnoty. Chvíle prázdnoty střídá sebenenávist a zase bezdůvodná euforie. Nějaký měsíce se vznášim na oparu tabákovýho kouře a kávy, beze spánku a plná nesoustředění. Jindy zas dlouhé týdny abstinence a zvláštního samotářství.

Myslím si, že ten hlavní důvod proč o tom pořád nedokážu mluvit je ten, že se za to sama nenávidím. Byla jsem krutá. Je strašně jednoduchý snažit se rozšifrovat cizí problémy, cizí vztahy, vidět ty chyby co lidi mezi sebou dělaj a nechápat, jak se mohli nějak zachovat. Ale když je zničehonic člověk sám ve středu tý telenovely, najednou neví co dělat. Ale měla jsem dál lhát jemu i sobě? Měla jsem se víc snažit? Měla jsem něco říct jinak? Měla jsem něcojinak udělat? Připadám si strašně bezcitná a nechápu kde se ve mě bere ten chlad. Těžko říct co je horší - někoho zbožňovat a s beznadějnou bezmocí být svědkem toho, jak vás ta osoba odmítá, zapovídá, odstrkuje. Pocit nechtěnosti. Nebo být ta zjevně bezcitná a hnusná kreatura která si musí vybrat, která nechce nikomu ublížit ale je moc sobecká než aby to nakonec nemusela udělat. Achjo, ty pocity sebepochybností. Protože jestli jsem si z celý týhle bizarní epizody něco odnesla, pak je to fakt, že nejhorší co se mi může stát, je když někdo říká miluju tě. když někdo říká že mě má rád. když mě někdo má rád. když mě někdo doopravdy chce. jako bych ani nebyla schopná citu.

tak dlouho mrdáš bedny.
až ti mrdá v bedně.
tak dlouho potkáváš kedry.
až si sám svítíš ve tmě.
místo "milujutě". řikám "nech mě".

Pf, tak jsem se snad vypsala z toho nejhoršího. Aspoň trochu. Musím uznat, že mi tenhle deníček trochu scházel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama